Jak plyne léto a přibývá obtížně pochopitelných tahů některých GMs, považuji za vhodné zveřejnit další díl svojí edukativní série pro všechny manažery. Z mnoha podnětů, které mě napadají a o něž si někteří z vás sami řekli, vybírám efekt páky (neboli anglicky leverage) a jeho využití. Pokud se chci problematice toho, jak dělat manažersky lepší rozhodnutí věnovat podrobněji, považuji to za následný krok. Čímkoliv jiným bych jenom pár kroků přeskočil.

Pojďme si tedy – podobně jako v předchozím případě – na úvod říct, co je to leverage (preferuji anglický výraz pro páku), proč je důležitá a jak s tímto konceptem pracovat. Opět začnu v běžném životě. Představte si, že jste někde na blízkovýchodním bazaaru a chcete si tady u obchodníka něco koupit. Pokud jste příkladem amerického turisty, prostě jdete do prvního stánku a tam si to koupíte, byť za to zaplatíte daleko více, než bylo nezbytně nutné. A v tu chvíli je vám to jedno. Celou dobu ale v tomto případě byla leverage na straně místních trhovců, kteří věděli, že vy víte hovno a využili vaší neznalosti. Přitom jste měli vlastně strašně jednoduchou možnost získat leverage na svoji stranu. Pár stánků si obejít, zkontrolovat ceny a na základě těchto zjištění nějak jednat. Najednou by leverage byla jednoznačně vaše (a obchodníci by to po prvních pár větách s vámi dobře věděli). Protože vy byste v tu chvíli věděli, že stejné zboží mají všude a vy si ho můžete koupit tam, kde vám buď dají nejnižší cenu nebo vás zaujmou něčím jiným.

Podobným příkladem může být, když zjistíte, že váš šéf v práci – šťastně ženatý muž a otec dvou dětí – klátí svoji sekretářku. V takovou chvíli máte univerzální leverage z mnoha perspektiv. Buďto ji úplně promrháte tím, že to napráskáte jeho manželce (a v lepším případě svoji leverage využijete aspoň trochu a taky si s paní šéfovou štrejchnete), nebo ji využijete a zařídíte si hezký kariérní růst (a štrejch u sekretářky). Samozřejmě je i třetí možnosti – neuděláte s tím vůbec nic. V takovém případě vám není pomoci a raději tento text ani dál nečtěte.

Jinými slovy – mít v jakékoliv situaci na kohokoliv leverage se zkrátka vyplatí. V první řadě je ale na místě vědět, že tuto výhodu skutečně máte, a následně se ji nebát využít. Pojďme si ale říct, jak to funguje v lize.

Řekněme, že příkladem něčeho, co bychom mohli nazvat „ideální“ trejd, by byla situace, kdy jednomu týmu chybí top 6 útočník a má navíc jednoho top 4 beka a druhý tým to má přesně naopak – tedy má nedostatek top 4 beků a naopak přebytek top 6 útočníků. Oba týmy mají jasnou potřebu, kterou trejdem saturují. Jiným příkladem by mohla být situace, kdy jeden tým má mnoho hráčů v UFA věku se smlouvou na 1 rok a jiný tým má mnoho hráčů v UFA věku se smlouvou na 2 roky. Jestliže tedy nechtějí o nějakého UFA přijít, bude vhodné, když se dohodnou na výměně nejpodobnějších hráčů 1 za 1. Zní to hezky, že? Podobná situace ale nastane jen málokdy. Daleko častěji se stává, že někdo má v trejdu výhodnější postavení – a v takovém případě je zkrátka na místě tohoto postavení využít. Použiju na několika příkladech z nedávné doby.

Když jsem například vyhodnotil, že bude na místě vyměnit Logana Thompsona, hledal jsem vhodný fit. Co takový vhodný fit znamená? Předně to byl tým, který si jej může podepsat jako vlastního UFA, abych nepřišel o body. Následně jsem preferoval tým, kde by Thompson mohl být ideálně jednička, a to z toho důvodu, že bude svolný mi dát nějaké adekvátní odstupné (uvážím-li, že loni jsem za Thompsona dal 1. kolo). Když jsem zhodnotil všechny svoje možnosti, kromě Seattlu mi vycházely pouze maximálně dvě další možná působiště, kam dávalo smysl Thompsona pustit. Věděl jsem tedy, že leverage je jednoznačně na straně Seattlu. Jednání probíhalo téměř dva týdny a diskutovali jsme o takových detailech trejdu jako případné přidání late picků apod. U každé podobné debaty jsem ale věděl, že chtě nechtě musím ustoupit, protože to, o co mi jde, tedy core trejdu v podobě 2. kola Montrealu a Dakoty Joshuy, je dost kvalitní odstupné na to, abych s ním byl spokojený. Pokud by si svoji kvalitní pozici lépe uvědomil GM Seattlu, naopak ze mě mohl ještě nějaký late pick vytáhnout. Neboť zatímco já moc možností neměl, on jich z hlediska brankářů měl celou řadu.

Jiným příkladem z mojí vlastní kuchyně může být nedávná nabídka bottomáků a přebytečných hráčů. Začnu bottomáky, především Yakovem Treninem a Alexeiem Toropchenkem. Zde jsem dopředu věděl, že je mi jedno, kterého z hráčů pustím a současně jsem věděl, že teoreticky ani žádného pustit nepotřebuju. Mým hlavním motivem bylo být fér vůči Toropchenkovi a ani ho nezkoušet podepsat na 2-way smlouvu, když hraje trvale NHL. Takže leverage se ani teoreticky nemohla dostat na stranu jakéhokoliv partnera pro tento trejd. Zkrátka nebyl scénář, kdy bych se mohl dostat do jiné než výhodnější pozice, neboť 7. kolo za Toropchenka nebo Trenina bych dostal kdykoliv od kohokoliv. V praxi jsem tedy tyto nabídky, kterých mi přišlo hned několik, okamžitě odmítal. Jednoduše nebyl důvod je přijímat. Současně jsem se ani moc nesnažil jednat, protože opět – nebyl moc důvod (pořád by šlo o nějaké handlování na late pozicích, které by mě stálo čas a úsilí s minimálním koncovým efektem). Daleko efektivnější prostě bylo počkat, zda-li se nenajde někdo, kdo sám přijde s něčím, co bude na první pohled dobrá nabídka. A ten někdo se našel. Když tedy přišel Sebič s nabídkou 4th + 6th picku a nějakých peněz ode mě, okamžitě jsem mu to přijal. Samozřejmě – mohl jsem i zde zkoušet řešit nějaké modifikace, ale otázka by byla: Co z toho?! Nějaké desítky minut hledáním toho, co kdo má, abych vydělal 15 míst někde od 150. draftové pozice dál? To za ten čas opravdu nestojí. Proto jsme se okamžitě dohodli.

Jiným případem byla nabídka Oshieho či Leeho. Tady sice bylo zjevné, že mám nevýhodu v podobě toho, že do začátku sezony se jednoho z nich zbavit jednoznačně musím z důvodu platového stropu, mojí nespornou výhodou ale bylo, že si jednak můžu vybrat, kdo z nich odejde, a jednak brzká fáze off-season, kdy jsem tohle začal řešit. Čas zde hrál jednoznačně v můj prospěch. K faktoru času se ale ještě někdy dostanu v pokračování. Další výhodou bylo, že mi bylo tak nějak jedno, co za ně dostanu. Oba byli postradatelnými položkami a nebyla možnost, že bych u kteréhokoliv dostal cokoliv skutečně cenného. Současně byla samozřejmě preference zbavit se Oshieho, jenž má objektivně nižší hodnotu. I zde jsem tedy nabídky 7. kol za Leeho odmítal, protože jsem vyhodnotil, že 7. kolo za něj můžu dostat naprosto kdykoliv. Když se ale ozval se 7. kolem za Oshieho GM Islanders, okamžitě jsem to vzal. Důvod je jednoduchý. Byť teď byla výhoda na mé straně, s přibývajícím časem by se pozvolna přesouvala na stranu libovolného trejdovacího partnera, protože by se blížila sezona a mně by s platovým stropem teklo do bot. Současně GM Islanders, stejně jako mnozí jiní, by si mezi tím mohli obstarat jiné „maso“ na zaplnění podlahy. S přibývajícím časem by tedy hrozily dva scénáře: 1) Musel bych za zbavení se Oshieho ještě něco zaplatit; 2) Musel bych pod cenou vyměnit Leeho.

Úplně čerstvým příkladem je trejd Pulocka z Winnipegu. Zde hraje roli vícero faktorů, kterým se chci také věnovat v dalších článcích, ale načnu to, neboť jsme nad tím měli podnětnou diskuzi s GM Minnesoty. Jets měli jasnou potřebu posílit útok. Na to ale nejprve potřebovali vytvořit prostor pod stropem. Ze všech položek na soupisce byl hned po Beauvillierovi Pulock jasnou volbou číslo 2. Kuemper totiž sice pobírá vyšší plat, ale všechno směřuje k tomu, že v příští sezoně bude jedničkou betonářských Kings, kde už působil a měl zde skvělá čísla. Zbavovat se jej v době jeho nejnižší hodnoty v kariéře by tak nebylo úplně moudré. Pulockova hodnota rovněž nebyla zrovna vysoká, ale na rozdíl od Kuempera nemá příliš kam vylétnout. Navíc měl jako jeden z mnoha hráčů na soupisce Jets smlouvu na rok, takže bylo zjevné, že se jej Jets dříve či později budou muset zbavit. GM Wild konstatoval, že by bylo lepší nejprve přivést ofenzivní posily a poté až se zbavovat Pulocka. V tomto ohledu jednoduše nelze souhlasit.

Jets Pulocka mění v situaci, kdy je nic netíží a měli nyní k dispozici několik týmů (ale rozhodně ne hodně), které si mohly dovolit Pulocka vzít. To ale, podobně jako ve výše uvedeném případě s útočníky Nashvillu, nemuselo za dva měsíce vůbec platit. Mohl dost dobře nastat scénář, kdy by Winnipeg přivedl dva útočníky s celkovým platem přes 10 milionů, dostal by se nad strop a následně by řešil, jak se z této situace dostane. Dostal by se tak do jednoznačně nevýhodného postavení = leverage by byla jasně na straně jeho trejdovacích partnerů. Z aktuální pozice ale měnil hráče, kterého měl vzhledem k jeho platu a potřebám navíc a vytvořil si prostor pod stropem předem. To mu získalo skvělou vyjednávací pozici do dalších výměn = věděl, že nemusí řešit, zda-li přivede hráče s platem 5 nebo 10 milionů, protože si může dovolit získat většinu útočníků v lize. Zbavil se tak nepotřebného, aby získal leverage do dalších výměn.

Poslední příklad, který použiju, je návrat k trejdu Eliase Lindholma ze St. Louis do Washingtonu. Pomineme-li jakékoliv subjektivní dojmy, z Lindholma se vzhledem k jeho smlouvě a poslední sezoně stal naprosto tuctový top 6 útočník, jakých se dá v průběhu léta v rámci ligy získat celá řada. Leverage tedy v tomto případě byla od začátku na straně Washingtonu. Měl k dispozici zajímavé assets a mohl si vybírat, do čeho je investuje. Namísto toho investoval v kontextu ligy velmi cennou komoditu v podobě middle 1st round picku za tuctového top 6 útočníka před třicítkou. Podobní hráči v PNHL tuto cenu zkrátka a dobře nemají. Opět lze jenom cimmermanovsky prohlásit „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“ Jak už jsem uvedl v předchozím článku, pokud by GM Capitals na fórum napsal, že chce posilu do útoku a je ochoten za ni obětovat svůj 1st pick v roce 2024, téměř jistě by obdržel výrazně lepší nabídky, než tu, na kterou kývnul St. Louis. Zde tedy nejde o nic jiného než naprosté neuvědomění si svojí situace a významné leverage.

Abych článek nějak uzavřel – než začnete uvažovat nad jakoukoliv výměnou, je na místě zvážit, v jaké pozici se vzhledem ke svým trejdovacím partnerům nacházíte a budete nacházet. Pakliže je leverage na vaší straně, je nezbytné ji využít. Pakliže není, je na místě hledat způsoby, jak se do výhodnějšího postavení (např. pro důležitější výměny jako v případě Winnipegu) dostat. Podobně kvapné kroky, jaký už druhý rok po sobě vystřihnul GM Capitals (loni se podobně nesmyslně zbavil 1st picku za Antona Forsberga), zpravidla nepovedou k dobrému trejdu, a tím kvalitnímu vedení týmu.